Jak jsme "zatloukli" zas další chatu

V roce 1958 Václav Jelínek (Venca Bill 1911 – 1992) společně se svou ženou Marií (něžně zvanou Márinka 1915 – 1987)  postavili v místě zvaném „Na kopci“ krásný malý srub.
Na svůj srub jezdili dlouhá léta, a velmi pečlivě ho udržovali. Odešla Márinka, odešel i Václav. Srub osiřel.
Před mnoha lety se zde jednou, dvakrát, či třikrát objevili noví osadníci. Od těch dob je však srub znovu opuštěný. Jeho okenice byly dlouhá léta stále otevřené, jako by měl někoho přivítat, ale opak je smutnou pravdou. Před třemi léty mu za velké bouřky spadla na střechu mohutná borovice. Rozlomila  pár prken ve štítě, a do střechy se zabořila jak husitský palcát. Po měsíci, když nikdo nejevil zájem, byla borovice kamarády odstraněna. Veranda se pod svou tíhou začíná propadat, komín je nachýlen.                            
Příroda si pomalu a polehoučku bere zase zpátky to, co ji před desítkami let Václav se svou paní vzal. Letos v létě někdo vypáčil okno, a do opuštěné chaty vlezl. Splnili jsme tedy svou smutnou povinnost. Několika prkny jsme chatu zatloukli.   
To je někdy věru zlé znamení. Ve větru pomalu zhasíná svíčka, a z venku opět studený vítr zavál. Co se asi stane s chatou,ze které již život vyprchal?
Rozpadne se, vítr ji rozfouká a příroda milosrdně skryje.

 

Pavel Sočava