Historie

 

AHOJ KAMARÁDE

Motto:

Ahoj, kamaráde, zvedni se mnou číš,
osud číhá na tě všade,jemu vstříc nemusíš;
snad pijem naposledy, to ví jen bůh sám,
mně nevadí to tedy,vždyť dnešek patří nám!

Karel Brokenický, Ahoj kamaráde

Pozdrav ahoj, který čeští trampové převzali od členů vodáckých spolků, pochází z anglického ahoy, což je námořnické volání na míjející loď
(hoy – menší nákladní loď) už od středověku. Některé neoficiální, především katolické zdroje uvádějí, že nápis AHOJ  býval umístěn na přídích španělských korábů a je zkratkou těchto slov: Ad HOnorem Jesu (Ke cti Ježíše).                                   
Trampské oslovování kamaráde a kamarádko pochází z francouzského Camarade (čte se kamarad), které vzniklo ze španělského Camarilla, což znamená komora. Přeneseně se tak také nazývalo komornictvo, které žilo v domácnosti panovníka a nezřídka mělo na něj značný vliv.
V dobrodružných románech vycházejících ke konci 19.století je kamarád totéž co druh, tovaryš či věrný přítel.

________________________________________________________________________
 

Šerifové osady Club údolí ticha
 

Od roku 1927 až do roku 1935 měla každá chata svého šerifa.

1935 – 1937 Ruda Pacovský

1937              Karel Horák – „Hocky“

1938              Pepa Novotný senior – „Scot“

1939              Frank Jinšík – „Nemluva“

1953 – 1968  předseda osadního výboru Pepa Kadlec

1968 – 1974  Pepa Kadlec

1974 – 1990  Marie Kadlecová

1990 – 1998  Josef Novotný junior – „Scot“

1998 – 2008  Standa Jeřáb „Čenda“

2008 -             Pavel Sočava

 

________________________________________________________________________
 

 

BOB HURIKÁN

DĚJINY TRAMPINGU str.60-63

 

S.O.Ú.T.    SPOJENÉ OSADY ÚDOLÍ TICHA

C.Ú.T.       CLUB ÚDOLÍ TICHA

 

...kdo jinochem byl, vyspěl v statné muže,

bradu i ret zdobí vousů tmavý rámeček

dívka, které kdysi kvetly v tváři mladé růže

dnes v klínu chová z masa-kostí živý raneček.

10 let C.Ú.T. 1937 (báseň)


Nikde jinde se snad nenaplňuje zákon vývinu tak jako u trampingu. Začíná se skautingem, pak po určitém věkovém odstupu přechází se k trampingu. Nejdříve se stanaří, později osadničí, a na osadě vyspělý tramp vybíjí své tulácké choutky ve sportu. Tento nikde nepsaný zákon se vyplnil do poslední litery i u osadníků Údolí ticha. Z jara 1926 tlupa stanařů s notnou dávkou romantiky vnikla do posázavských hvozdů,
aby vyhověla svým kanadským pudům – té vzdálené pohanské víře Inků v Boha Slunce, jenž v nich uhnětl všechnu tu lásku pro jejich údolí, které toho roku objevili. Přišlo sychravé počasí a s ním i velké svízele stanařů – mokro, zima a psí život okolo táborového ohně. Tlupa se rozhodla pro postavení chaty. Sehnala sice jen tři sta korun, ale ničeho se nezalekla potvrzujíc, že mládí se ničeho nebojí. Za 300 Kč (r.1927) mnoho dříví chlapci nedostali a tak podle toho chata vypadala. Byla malá, bez oken a jen taktak, že pojala ve svou náruč osadníky, ovšem na obrácení skrčeného těla nebylo ani pomyšlení. To se muselo vylézt z boudy a obrátit se venku. Dostala tak přiléhavý název PSINEC. A tato chatka stala se pramátí celého údolí. (Chata Psinec stávala v místě u ústí třebsínského potoka vlévajícího se do Sázavy). První osadník Ludva Kavka nezůstal dlouho sám. Do údolí přišli jiní a jiní a zanedlouho celá zlatokopecká vesnice jako někde na Aljašce. Chata ARAPAOS, BOSTON, ÚSVIT, UNGAWA, HARWARD, NA STRÁŽI, KEC, SAMOTA, BUNGALOW, MALOMOCNÝCH, RID-WAY, SCOTT, RANCH DE ESCATADO, TOWER, SHANGHAI, PRŮVAN, ONTARIO, EL-CIDO, HOKAIDO, ZAPADÁK, LONE STAR a mnoho jiných.Tehdy se osadníci spojili a založili (r.1936) Spojené osady údolí ticha.Prvním předsedajícím šerifem se stal Rudla Pacovský.Fricek, Ala, Čoud a Gregor začali pěstovat box, ale po jedné noci, kdy bylo údolí vykradeno, nastal následkem nedostatku odcizeného sortovního náčiní konec jejich sportovní činnosti. První závodní šestku reprezentovali (r.1929) Zoubek, Kája, Luciánek, Pay-Pay, Nohejl, Čára a Hlava. Rok 1931, 25.července, odešel celému údolí kamarád Černoušek, jehož památku uctívají každoročním sportovním memoriálem. Další dlouholetí stanaři postavili COLORADO. Nejvíce se nadřeli Kulatej, Franta, Pepík, Čudla a kuchařinka Marie a všichni osadníci.Posledním přibitým hřebíkem se samozřejmě také stali členy C.Ú.T. Roku 1933 Zajíček, Venca Bill (Václav Jelínek), Camfour, Spálenka a Bradýř, postavili OLD-WAY. Tato chatka se měla k světu. Osada vytvořila v čele se Zajíčkem pěvecký sboreček Midway-Club. Vojenské povinnosti a jiné srdeční zájmy kroužek stále drobily, až ho rozdrobily úplně. Hockey z TOWERU, Holuběnka, Vilda, Rudla alias Zelené Aliby z PSINCE, Šiška, Ernest, Ferda Havel, Běhoun, Flash Ulman z UNGAWY, bratři Olda a Karel Hejní, bratři Jindra a Tonda Sobotkové, Tereba, Pacovský, Ramona, Fontain a bratři Rudla a Standa Jeřábové, Tvořili při oslavě desetiletí jádro Clubu údolí Ticha, který se rok před tímto jubileem (1936) ustavil na valné hromadě. Slavného desetiletí osady se také zúčastnila skromná osadnice Vlasta Koubková. Nemá žádnou honosnou přezdívku, je jen trampkou Vlastičkou, ale co síly a odvahy skryto je v její droboučké postavě. Vlasta je skromná závodnice, která svou roztomilou prostodušností na sebe řekne zrovna tak své úspěchy, jako neúspěchy. Svými nádhernými výsledky v lehké atletice vykonala propagačně pro C.Ú.T. jistě více, než některý osadník za celý svůj život. Tato dívka zná svůj životní úkol, jenž promítnutý do naší doby zní: „Žena, sparťansky žijící, je zárukou zdravých dětí!“ Staří osadníci a průkopníci tohoto údolí již odešli. Zmizeli Leška, Boža, Volák, Nohejl, Kos, Gregor, Malý Rudla ze PSINCE, Ramona, Španěl, Hubert, Mongol, Polda, Čára, Baňour, Kulatý, Aida atd. Život – shon – je zavolal a nevrátil je zpět. Snad opět někdy přijdou ohřát si své vzpomínky k táborovým ohňům v údolí…. A jako odtéká voda ve Zlaté řece, následována novým proudem, tak také nový příliv osadníků zaplavil naše údolí. Přišli Kaštan, Fiškus, Béďa, Janouš, Kočí, Koubek, Jinšík  zvaný Málomluvný, Gingy atd. Z žen Máňa, Anča atd.atd., samé hezké a hodné divoženky, které zpívají, vaří, udržují pořádek jak se sluší a patří na budoucí mámy malých trampátek. Sport zaujal všechny na osadě. Hrdinnými bojovníky klubové vlajky v ping-pongu se stali Olda a Karel Hajní, Jindra Sobotka a jeho bratr Tonda, Standa Jeřáb a Pacovský. A nezůstává jen při tom, Club údolí ticha pořádá zimní přebory, i jarní běhy atd. Šerifem mimo Rudly Pacovského byl v roce 1937 Karel Horák – Hocky, Poctivý chlap s mozolnatýma rukama a stoprocentní kamarád. Roku 1938 Pepa Novotný zvaný Scot, který přesto, že je Scotem, by srdce rozdělil a letošního roku (1939) se ujal šerifské moci Frank Jinšík zvaný pro svou výřečnost Nemluva. Dnes je Club údolí ticha uznávaným činitelem v trampském společenském a sportovním světě, neboť osadní zlato-modrá vlajka často vlaje na stožáru vítězů.

 

Údolí ticha již 12 let žije –
nadále zůstane osada stát,
vždyť pro ni srdce osadníků bije
vlajka C.Ú.T. nad ní bude vždy vlát!

    Flash z UNGAWY (báseň) 1939 – 12.let osady C.Ú.T.

 

Jak Bob Hurikán kazil českou mládež

Pasovali ho na trampského krále, vzdoroval třem režimům a od popravy ho zachránil konec války. Jeho písnička Rikatádo dodnes zní u táboráků.Josef Peterka alias Bob Hurikán se narodil právě před sto lety.(1907).
Medové manšestráky, kanady, kostkovaná košile, na krku šátek. A kytara. Málokdo ho znal jinak.Jako devítiletý začínal u skautů, na stařičké fotografii dokonce stojí Masarykovi na Hradě čestnou stráž. Jenže " život podle píšťalky " ho záhy přestal bavit. Zlákali ho trampové,jimž vymyslel titul " divocí skauti ".
Dodnes nikdo nevysvětlil, kde se v našich krajích vzal fenomén trampování, který nikde jinde nemá obdoby. Když Bob Hurikán psal počátkem 30.let slavné Dějiny trampingu, ani jemu se nepodařilo přesvědčivě odhalit, proč se právě v české kotlině zabydlel Divoký západ s jeho statečnými a spravedlivými chlapíky.
Sám však u zrodu trampingu nestál, ale v roce 1919 se poprvé se skauty dostal do Posázaví, a už tam zůstal. Záhy se připojil k osadě Hurikán a její jméno přijal za svoje. Byl tulákem, boxerem, písničkářem, novinářem, spisovatelem. S kytarou doputoval až za polární kruh a naopak až do Orientu, o kterém pak napsal knihu.
Na psacím stroji postaveném v osadě na pařezu se rodily i jeho rodokapsy : Pobožný střelec , Děs Wyomingu, Toronto, Průkopníci Arizony, Ztracená stopa, Kouzlo hašiše, Modrý běs pouště, Texasští strelci, Šest šilinků, Třetí záloha,  ale také naučné knihy : Stopař Cassidy či Zálesák od Zlaté řeky. A především tu sestavil pomyslný pomník trampskému světu - Dějiny trampingu, kvůli kterým procestoval snad všechny ze stovek prvorepublikových osad. 

Paďourům navzdory

Tramping bral jako romantiku, vzdor proti světu "paďourů" i jako návrat k přírodě a ke svobodě, a to se vším patosem a zásadami, kterých se do konce života držel. Navíc byl skvělý muzikant, řada jeho písniček ho daleko přežila. Rikatado, Caballeři, Západ hoří, Starý šerif.... A taky Vinobraní na Purketově, složené pro koncert který právě na Purketově uspořádal na podporu nezaměstnaných kamarádů.
Dlužno dodat, že v té akci neviděl politiku, o které tvrdil, že "do trampingu nesmí". Vedl spory s časopisem Tramp, který podle něj šířil do hnutí levičáctví. Když v roce 1931 policejní prezident Kubát vydal výnos, který zakazoval společné táboření chlapců a děvčat v jednom stanu, a policie na trampy začala pořádat honičky, byl z těch, kdo se bránili. Ale protestní shromáždění, na němž se v praze sešlo na deset tisíc trampů, kritizoval - podle něj dopadlo fiaskem právě  proto, že ho levicoví novináři využili. (Mimochodem, o zrušení Kubátova výnosu se nakonec zasloužil jeden jediný tramp z libřického údolí, který policejní šikanu proti své osobě hnal až k Nejvyššímu soudu.)

Termín popravy : 9.květen 1945

Byl založením rebelant, a co víc, měl to tady moc rád. "Jó doma je doma",tu větu kdysi tisíckrát napsal do dopisu, který poslal z Orientu své mamince.Což byly zřejmě důvody, proč za 2.světové války kolem sebe shromáždil Trampskou partyzánskou zimní brigádu. Ta díky síti kamarádů fungovala od jihu Čech přes Chrudim až k severu.
Na přelomu zimy a jara 1945 kdosi prásknul, že nad Sázavou ve zřícenině Stará Dubá schovává Rusa. Na hvězdonický ranč si pro Boba Hurikána přijelo gestapo. Řádili s pistolemi po celém srubu, ale na to, že pod podlahou, po které chodili, jsou uskladněny zbraně a munice, nepřišli. Hurikán dostal trest smrti, rozsudek měl být vykonán 9.května. Spolu s dalšími čekal na popravu v pankrácké věznici. Když ten den ráno zarachotil ve dveřích klíč, stál na prahu ruský voják : "Jste volní" oznámil jim.
Vrátil se na Zlatou řeku, ale iluze, že s ní vpluje zpět do zlatých časů, brzy vyprchala. Po roce 1948 měl s rodokapsy o spravedlivých a hrdinných chlapících Divokého západu utrum, ostatně Lubomír Štrougal na jeho adresu později jasně řekl, že "Bob Hurikán nám naši mládež kazit rozhodně nebude".
Počátkem 50.let tedy odešel na stavbu slapské přehrady. Dělal tesaře, zedníka, betonáře...a znovu sáhl po psacím stroji, aby zachytil náladu toho tvrdého prostředí. Když stavba takřka končila, přijela skupinka prominentních spisovatelů, mezi nimi Marie Majerová. Den se tam potulovala a pak Majerová přišla za Hurikánem. "Bobečku, já taky udělám knihu o přehradě". Rozzuřil se. "Nejdřív si vezměte lopaty a koukejte tu s těmi lidmi žít". Ve srubu pak svůj rukopis hodil do ohně.
Nabídli mu členství ve straně, odmítl.Ale jako osoba nežádoucí už zůstal u těžké práce. Jezdil s partami studnařů, pracoval na železnici, ale hlavně pořád žil ve svém světě pravověrného trampa. Pro hnutí to byly těžké časy. Osady sledovala STB, trampy na pražských nádražích odchytávala policie, do dějin se zapsalo několik krvavých potlachů, kde zasáhli Lidové milice. Přesto se tramping vymítit nepodařilo. I za Bobem Hurikánem jezdili party mladých kluků. Ctili ho jako ikonu, legendu, trampského krále.Spatřovali v něm hrdinu romantického snu o dobrodružství a svobodě, které bylo "zatraceně málo".
Zemřel v červnu 1965, bylo mu osmapadesát. Do strašnického krematoria se s ním přišlo rozloučit na tisíc lidí, stáli až venku na chodníku. O tak masovou účast se zasloužily trampské tamtamy. Oficiální zprávička o Hurikánově smrti se v novinách objevila až dva týdny po pohřbu. Jeho zatím nepřekonané Dějiny trampingu  vyšly jako Trampské zkazky v roce 1933, v úplnosti pak v roce 1940. Jejich nové vydání smělo znovu vyjít až v roce 1990.

Marie Homolová - mfdnes 21.4.2007

________________________________________________________________________
 

Historie dle slov Šerifa Standy Jeřába - Čendy
 

Pár slov o založení osady, některá fakta z jejího plodného života, a při tom vzpomenout na kamarády a kamarádky, kteří stáli u jejího zrodu a dalšího života.


Osada Club Údolí Ticha patří k nejstarším osadám dolního Posázaví, když její prokazatelné založení se datuje do roku 1927. V tomto roce byla založena v hotelu Tichý na Žižkově a z dochovaného vyprávění to byla velká sešlost a po všech stránkách i velmi náročná. Zakládali ji mladí kluci a děvčata ve věku od 15ti do 25 ti let, kteří se znali z Prahy a měli mimořádný zájem trávit svůj volný čas v přírodě.
K jejím zakladatelům patří legendární Rudla Pacovvský, kterým byl i prvým šerifem osady. Výrazně se na založení podíleli bratři Jeřábové, kteří pak zejména přispěli i ke zdárnému chodu a rozvoji. Osady.Pomáhali také bratři Hejmové, Karel Horák zvaný Hocky, Josef Novotný zvaný Scot, Ada Burian, ale i děvčata jako např. Vlasta Koubková a další.
První kolektiv spojovalo kromě radostí trampského života především sportovní vyžití. Club Údolí Ticha disponoval fotbalovým mužstvem, týmem hokejistů,řada osadníků pěstovala atletiku, zde vzpomenu na Vencu Jelínka – Billa, někteří boxovali, ale volejbal byl na osadě dominantní.
První chata na osadě vyrostla v roce 1926 a byl to Psinec a to proto, že neměla dveře a do chaty se vstupovalo stejně jako do psí boudy. Postupně se přišlo na to, že chata je přece jen pohodlnější než stan, či spát pod širákem a další chaty začaly vyrůstat. Umístěny byly vesměs kolem potoka, který osadou protéká, či na břehu Sázavy.
Je pochopitelné, že osadníci s úctou vzhlíželi i směrem k Třebsínu, kde bydle Pepa Heřman, majitel pozemků na kterých chaty stály a dále pak kde byly i vyhlášené hospody  U Novotných, Jarouškova a později i U Dolejšů. Zde došlo k navázání vřelého vztahu se známým konstruktérem letadel Husníkem, jezdili jsem i někteří umělci jako např. herci Černý a Vlasta Burian a tito všichni se stali určitými mecenáši osady.
Po útlumu trampského života v období válečných let, osada po válce rychle navázala na osadní dění  30tých let. Především se musely opravit chaty, které byly vyrabovány a v řadě případů i zdevastovány a to tak, že zachovány byly pouze stěny.
Další osadníci se ujali organizování osadního života. Přišli noví, jako Zdeněk Kudrna, Jarda Zlatník, Karel Barták, Kála Mezera, Jarda Pohanka, Luboš Votánek či Mirek Chudomel.
Zapomenout nelze i na Pavla Sočavu, Dóďu, Jirku Cmírala a Karla Kuklfašera.
Toto období patřilo éře volejbalu o čemž svědčí řada získaných pohárů a cen. Na hřišti se začal hrát i tenis a mohu konstatovat, že někdy se těžko rozhodovalo, který sport dostane přednost. Přibývající léta otců vedly k předání povinnosti docílit dobrých výsledků ve volejbalovém klání na své děti.
Na hřišti byly pořádány i táboráky a zábavy, když nezapomenutelné bylo např. rozloučení s kamarády Zdeňkem Kudrnou, Jardou Zlatníkem při příležitosti jejich nástupu na vojnu. Za zajímavost stojí připomenout i sehrání osadní omladinou na hřišti divadelní hry o princezně Lidušce a princi Jasoňovi. V tomto období zastával funkci šerifa úspěšně Pepa Kadlec.
I v tomto období byly večery volných dnů tráveny v Třebsínských restauracích, zejména pak  U Novotných. Kromě osazenstva této restaurace mi dovolte vzpomenouti na Marii Bártovou, váženou obyvatelku Třebsína. Na velmi hezkých večerech, nocích a zábavách  strávených v uvedené restauraci se významně podílela i kytarová skupina „Třebsínský western“, ve které měli své místo i členové osady Club Údolí Ticha. Věhlas pořádaných zábav přitáhl i známé umělce – trampy, kdy na zábavách bylo možno spatřit Evu Olmerovou, Waldemara Matušku, skupinu KTO, Jirku Halekala a další.
Ale bylo by špatné tvrdit, že osada zažívala pouze úspěchy. Byla období kdy došlo i k výraznému útlumu v životě osady. Vzpomenu doby mezi roky 1980 až 1988, kdy se nejen téměř nic nedařilo, ale hlavně skoro nic nedělalo. Naštěstí se členové osady dohodli, že do chat bude zavedena elektřina, což se v rekordním čase v roce 1989 podařilo realizovat. Obrovské úsilí vedlo i k opětovnému stmelení osady a ve zdárném pokračování osadního života.

Osada Club Údolí Ticha se vždy úspěšně vypořádala s dobrým i  špatným a má vnitřní sílu i do dalších let.

________________________________________________________________________

Výňatek z článku v Lidových listech  17. května 1924

S prvními jarními dny objevily se na pražských nádražích a parnících znovu maškarády „cowboyů“ a divokých „skautů“ s noži v holínkách, revolvery za pasem s nerozlučnými svými průvodkyněmi. Současně počaly docházeti zprávy o jejich řádění na venkově, koncem dubna vloupali se za noci do hradu v Kokoříně atd. Bylo zřejmo, že jest nutno informovati veřejnost, což učinily v těchto dnech Klub čsl.turistů, Svaz okrašl. Spolků a Svaz skautů republiky československé. Ale provolání se rychle zapomínají a věc je tak vážná, že nelze více otáleti s nápravou. Obecenstvo, které trpí bezohledností „také skautů“ ve vlacích a parnících, zahubuje si a ustoupí, jejich počty rostou, jsou dnes již hanbou našeho hlavního města a postrachem venkova i výletníků, zvláště mládeže. Proto odhalujeme roušku s jejich života.
Veřejnost má pro ně opovržlivý název cowboyové nebo Indiáni. Byl jsem několikráte mezi opravdovými Indiány, poznal jsem zblízka i život cowboyů a mohu ubezpečiti naše obecenstvo, že těžce křivdí oběma, když je srovnává s našimi divochy. Dříve byl dobrý Indián jen mrtvý Indián, dnes jsou již neškodní všichni. Cowboyové jsou sice výstřední, rádi někoho poškádlí, ale základním rysem jejich povahy je bodrost, smysl pro čest, poctivost. Život divochů u nás nejlépe ilustrují jejich vlastní stanovy. Postrádají úplně suchopárnost stanov jiných spolků a čtenář přečetl by je jistě celé se zájmem, ale v krátkém článku nutno se omeziti jen na některé výňatky. Zde ukázky z řádu, jež zovou hrdě „Ústava osady Býčího oka.“
Z par. 1. a 2. ¨“Hlavou osady je šerif. Má právo navrhnouti svého zástupce. Volí se 2/3 hlasů celé osady. Odznakem šerifa je pěticípá hvězda. Je-li někdo nespokojen se šerifem, musí vésti stížnost na šerifa na schůzi a podle odhlasování může býti svržen polovinou hlasů přítomných.“
Je zajímavo, že v čele nestanoví si předsedu nebo vůdce ale šerifa, soudce, vykonavatele rozsudků. Pro pěticípou hvězdu mohl býti šerif řádným člověkem, ale to se tu nevyžaduje a odstraňování nepohodlných šerifů je přímo školou demagogie.
Z par. 6. a 8. „Vznikne-li v osadě spor, je povinností šerifa jakožto soudce rozhodnout, kdo je vinen. Osadník musí trest odpykati a teprve, má-li trest odbytý, může vésti stížnost“
Jak tato justice se provádí, mohou vypravovati ti, kdo zacházejí v přírodě dále od vyšlapaných cest. Mladíci svázaní v kozelec a zavěšeni do větví, nazí přivázáni ke kmeni stromu s rozpjatýma pažema a nohama několik metrů nad zemí, nejsou zvláštností.
Par. 11. „Používání zbraní v osadě a mimo osadu. Každý návštěvník může míti jakoukoli zbraň, ať střelnou či jinou, musí však ji používati pouze v případech nejnutnějších. Chce-li stříleti pro zábavu, musí jíti od osady nebo tábořiště dále a musí upozorniti na sebe, aby žádný osadník nebo squaw nepřišli k úrazu. Před pitkou musí každý zbraň schovati, aby v případě nepříčetnosti nedošlo k zranění.“
Par. 12. „ Oslavy (pitky). Alkohol není z osady vyloučen. Může býti používán mezi dobou, avšak střídmě. Kdo by byl v osadě mezi dobou nalezen ve stavu nepříčetném a činí výtržnosti, stihne ho trest distancováním na jeden neb více výletů. Oslavuje-li se ovšem něco (s vědomím osady a šerifa) může každý osadník požíti libovolné množství alkoholu, dříve musí se odložiti veškeré zbraně do pytlíku na vrbu.“
Jak zřejmo, znají stanovy jen jeden druh oslav, totiž pitkami a proto bývají účastníci často ještě při návratu ve vlacích opilí. Opatrnost se zbraní vyžadují stanovy jen vůči osadníkům a nikoli k obecenstvu, jemuž proto také fičívají v blízkosti osad koule nad hlavou.
Holky, které se účastní jejich výletů, zovou se po indiánsku „Squaw“. Ustanovení o nich oprávnilo mne k titulu tohoto článku. Uvádím je doslovně:
Par. 10. „Squaw“. Dle odhlasování smějí býti squaw účastníky výletu. Majitel squaw nesmí být dotčen, pak-li se jiný osadník baví s jeho squaw (bavení toto musí býti do určité formy slušnosti). Pak-li vidí osadník, že S, naklání se na stranu jiného, může vésti ihned stížnost šerifovi, který podle potřeby zakročí. Squaw může býti přepuštěna. Majitel squaw musí však prohlásiti předání na schůzi. Pak-li S. je v osadě, nesmí zasahovati ani rozhodovati ve věcech osady se týkajících. Tudíž je hlas kterékoli S. neplatným, i kdyby byl příznivý. S.nesmí býti dána přednost v ničem před žádným osadníkem, pouze s vědomím dotyčného. V případě nedostatku místa (vzpoury mezi S. a osadníky – viz Vzpoury v osadě) Squaw musí platiti veškeré své útraty a ne, aby za ni platil osadník. Pak-li S.nějakým způsobem vystoupí proti osadě, je povinností šerifa, aby na svolané schůzi dotyčnou squaw zapověděl a tím ji vyloučil z osady.“ Tedy žena je těmto divochům jen zbožím, které nemá práv, může býti dána jinému, koná veškeré hrubé práce v osadě a slouží jim jako otrokyně. Ovzduší Šmukýřky a pověstných mastných rohů z periférie Prahy vane z paragrafů této ústavy.
Jak si počínají divoši v přírodě, o tom mohly by lesy v okolí Prahy mnoho povídati. Pro ně neplatí zákazy. Strážce pořádku hledí získat napřed alkoholem a tabákem, a když to nejde po dobrém, hrozí zbraní. Došlo již i ke střelbě. Spořádané oddíly skautské, které dbají pokynů hajných, nemají v okolí Prahy pomalu kde tábořiti a uchylují se na vyprahlé stráně, o něž výletník nezavadí, mezi tím, co navázaná čeládka ničí kultury, zapaluje porost, poráží stromy, hubí vzácné druhy české flory, poškozuje turistické značky a stezky a svou nestydatostí a surovostí znemožňuje slušným lidem pobyt v přírodě. Nezastaví se před ničím. Mám doklad, že ani hřbitovy a mrtví nejsou před nimi jisti. Líčiti podrobně jejich orgie při ohních a za noci, až po chvíle vzájemného zhnusení a odporu, vymyká se možnosti slušného listu, stejně jako reprodukovati ukázky písemné a obrázkové z jejich deníků. Tu a tam ve světě bývají lokály k takovým výstřednostem, ale nikde na světě na místech přístupným i mládeži. Nejpřednější znalci výchovy obdivovali, jak mistrně skauting dovedl využíti přirozenému sklonu mládeže k romantice, k vážným výchovným účelům. Toho u těchto divochů není. Léta interesu pro Indiány mají dávno za sebou. Jsou to většinou lidé dospělí, kteří mají dost peněz na tabák, alkohol i střelivo, rekrutují se z různých vrstev a jsou dokladem poválečné zpustlosti u nás.

Antonín František Svojsík  ( zakladatel skautingu).

________________________________________________________________________
 

Vyhláška zemského presidenta v Praze ze dne 9.dubna 1931 č.180236 ia 1931, 16-ai 1930,         kterou se vyhlašují opatření proti výstřelkům campingu a trampingu.


Na základě ustanovení článků 2 a 3 odst. 1., zákona ze dne 14.července 1927 č. 125 Sb.z. a n. o organisaci správy zakazují při campingu a trampingu: Všeliké nepřístojné jednání nebo chování na místech veřejných, nebo veřejně dostupných, kterým se ruší neb ohrožuje veřejný pořádek, klid, bezpečnost, dobrý mrav nebo slušnost nebo se vzbuzuje veřejné pohoršení zejména:
společné táboření osob různého pohlaví v přírodě i ve stanech, chatách a srubech – vyjímaje táboření rodinné -, pobíhání v nedostatečném úboru koupacím mimo obvod vykázaných koupališť, zpívání popěvků obsahu nemravného, dále nošení zbraní, zvláště zbraní zakázaných bez platného zbrojního pasu a koupání na místech zakázaných.
Přestupky této vyhlášky, jejíž účinnost počíná dnem vyhlášení, trestati budou – bez újmy soudního stíhání – politické úřady I. stolice tresty na penězích od 10 Kč do 5000 Kč nebo na svobodě od 12 hodin do 14 dnů.

________________________________________________________________________

Informační oběžník Clubu údolí ticha č.3
vydáno dne 1.října 1939

BLÍŽÍ SE ZIMA

Poslední letní paprsek slunce se plouží po osamělých březích řeky Sázavy. Jen několik sportovců se ještě nechá zlákat slabě hřejícím sluncem a své otužilé tělo smáčí v chladné vodě.
Nastává podzim v celé své kráse. Čas který nabádá, aby byly činěny přípravy na zimu, která nám přináší zrovna tak hojný požitek ze sportu, jako jaro a léto.
Proto kamarádi opravte svoje brusle, hockeyové hole, lyže a jinou zimní výzbroj, aby jste měli vše připraveno v náležitém pořádku. A až vás zima zavolá, obhajovali jste barvy C.Ú.T. na poli sportovním tak úspěšně jako na jaře a v létě.
Kamarádi pozor ! Který z vás chce pěstovati sport mužů, tj. hockey,hlaste se každé úterý na schůzi u našeho sportovního kapitána.

________________________________________________________________________
 

Úvod k článku z Rudého práva r.1950

Jak vznikalo Slapské dílo

Svatojánské proudy, vytvořené řekou Vltavou mezi hotelem Záhoří a městysem Štěchovice, platily právem vždy za nejromantičtější krajinu v blízkém okolí Prahy. Jejich mohutný hukot a víření zvěčnil v symfonické básni „Vltava“ nesmrtelný genius české hudby, Bedřich Smetana, a jiný skladatel – Josef Rozkošný, věnoval Svatojánským proudům dokonce celou operu.

V období mezi dvěma válkami, kdy lidé před chmurnou skutečnost hospodářských krizí, hladu a nezaměstnanosti utíkali k falešné romantice, která měla pomoci zapomenout na neradostný život, se staly Svatojánské proudy eldorádem tzv. trampů. V úborech amerických pastevců dobytka – kovbojů – zpívali za doprovodu kytary hloupé písničky o tom, jak „do osady přišla dívka“ a žádala: „ Přestaňte, kamarádi, přestaňte jásat a hrát,“ a o tom, že „dávno vychladly mé pistole“ a jiné nesmysly, které měšťácká kultura rozšiřovala ze strachu, aby lidé nezačali zpívat písně jiné, písně boje a vzdoru proti kapitalismu. Přírodní romantika dravé řeky i falešná romantika písní byla dnes vystřídána romantikou budování. Místo karikatur hrdinů, pistolníků s kolty a sombrerem objevili se ve Svatojánských proudech skuteční muži, jejichž zbraní je pneumatické kladivo, kteří nejezdí na mustangu, ale na lokomotivě úzkokolejné dráhy, a jejich statečnost je prostá jako život. Místo ufňukaných snů o hrdinských skutcích se krajina u Slap stala dějištěm hrdinské práce a budování. Přečtěte si, jak vzniká slapské vodní dílo, jedna z největších přehrad, která po svém dokončení dá závodům i vesnicím miliony kilowatthodin a pomůže urychlit naši cestu k socialismu. 

Ing. Jindřich Černý

:-)  -  velmi smutné pousmání ....

 

________________________________________________________________________
 

 Ze starých kronik

Tramp

Tramp (tremp) anglicky tulák, bezcílný cestovatel pěšky. V nejnovější době název pro výletníky, pěstující pravidelný veekend a táboření v přírodě.                                                                                                          Podle vzoru amerických. si evropští trampové osvojili různé zvyky a způsoby: zpěv kolem táborového ohně, chaty k občasnému pobytu, někde i organizaci tábora v osadu s šerifem  v čele atd. Výstřelky trempského hnutí se potírají dohledem v lesích a na březích řek, prováděným zemským četnictvem nebo soukromým lesním zřízenectvem. České trampské hnutí vytvořilo i zvláštní argot, často groteskní (paďouři, fešule, potlach, táborák atd.) a vydává i vlastní časopisy.   

Masarykův slovník naučný. Díl 7. Praha 1933

 

Motto:

Však kdo je zná, ten rád je má.
Toť trampové jsou, kluci bez vady,
oni jdou nocí temnou do vzdálené své osady...

                                                         Jarka Mottl, V záři červánků 1919

První partičky trampských průkopníků tábořily po vzoru svých hrdinů z Mayových spisů a povídek Breta Harta či Jacka Londona ve Svatojánských proudech už před I.světovou válkou, právě sem tito mladíci pravidelně utíkali z Prahy před jednotvárným životem do svého světa romantiky. Ten jim dával oproti hromadným výpravám různých placených organizací a spolků, jejichž členové byli sešněrovaní předpisy a řády nebo rodinným výletům s rodiči přesně to, po čem toužili. Pobyt v přírodě bez dohledu dospělých, vlastní výběr kamarádů a volnost rozhodování dle vlastních pravidel.
Když u nás v roce 1914 A.F.Svojsík zavedl skauting, přidávali se k nim většinou bývalí členové různých skautských spolků. Některým vadila polovojenská kázeň a výchova v duchu podivné měšťácké morálky, jiní prostě neměli peníze na členství nebo skautským létům odrostli, proto začali jezdit na své víkendové výpravy neorganizovaně - na divoko. Tak pro ně vzniklo pojmenování, které vydrželo až do 30.let, divocí skauti. Sami si však vždy říkali trampové.
Společně s nimi trampovala i děvčata - squaw, což bylo ve skautingu, který byl segregován podle pohlaví, zcela nemožné. V červnu roku 1919 se v pražských kinech objevily tehdy ještě němé americké seriálové filmy, které mládež ihned očarovaly. Během promítací hodiny, kdy se uvádělo vždy několik krátkých epizod, mohli na vlastní oči vidět daleké krajiny, o kterých před tím jen četli. Především kovbojky jako Červené eso, Býčí oko, Liberty nebo Texaský Jack, ve kterých hrály tehdejší mužské a ženské světové filmové hvězdy, se staly inspirací pro hromadný útěk mládeže z šedi velkoměsta za romantikou dálek, i když jen kousek za Prahu. V sobotu a neděli se na nově zakládaných trampských osadách stávali ze studentů a učedníků drsní zálesáci, kovbojové a dobrodruzi, snažící se být oblečeni a žít podle filmových hrdinů z Divokého západu. Ze Svatojánských proudů se trampování rychle rozšířilo po celém okolí Prahy a později se tramping stal celorepublikovým fenoménem, ojedinělém ve světě.

 

Osadníci

 

Nechtěj, děvče, trampa nebo kovboje,
ani jeden není stálý v lásce.
Každý z nich má radši pračky, souboje,
kde je život neustále v sázce.
Milují jen prérii, život dobrodružný,
pro lásku se nehodí,
to není sport mužný…

Jenda Korda, Nechtěj, děvče, trampa nebo kovboje, 1929

V úplném začátku jezdili trampové do přírody ve starých kalhotách a saku s kšiltovkou na hlavě a pinglem přes rameno a nijak se nelišili od ostatních výletníků. Jakmile začaly být s rozvojem tisku dobrodružné romány ilustrovány a hlavně pak promítány filmové kovbojky, dal se tramp poznat podle oblečení na první pohled. Měl manžestrové kalhoty, na nich široké opasky s pochvami na zálesácké nože, většinou uzpůsobené kuchyňské. Přes kostkovanou košili s šátkem nesměla chybět také tátova vesta a na hlavě samozřejmě stetson, což byl upravený běžný plstěný nebo skautský klobouk. Takto ortodoxně zápaďácky oblečených part bylo velice málo, většina trampů se musela spokojit s tím, co měla staršího na sebe doma. O nějaké době kovbojské se proto nedá mluvit. Teprve po válce se dostaly do výprodeje rozličné vojenské přebytky, především našich legií a západních armád, a tak se mohl do přírody obléci každý podle toho, co mu vyhovovalo. Trampy zajímaly hlavně americké torny, zvané usárny, khaki blůzy a košile, pracovní kombinézy - overaly, stany a celty, klobouky, polní lahve, lopatky, ešusy, šálky a další v přírodě užitečné věci. V polovině 20.let už se vybavení pro táboření začalo také dovážet přímo z USA a Kanady, objevily se originál svetry, pulovry, kanadské kabáty, kvalitní nože a sekery, skladné vařiče, kotlíky a pánve, zkrátka plný tábornický sortiment. Na víkendy se začalo jezdit v čím dál praktičtějším oblečení, oblíbené se staly pumpky, v zimě se chodilo ve vysokých šněrovacích kožených botách - kanadkách, v létě v plátěných kedskách, na hlavách se nosily měkké klobouky a bílé námořnické kulaté čepičky. Trampující dívky se oblékaly mnohem střízlivěji, většinou nosily sportovní halenky a sukně, na hlavách měli dámské kloboučky. Když se na osadách začalo objevovat čím dál více děvčat, mnohý tramp do některé squaw zamiloval, později s ní oženil a pořídil potomky. Tak se trampský život pomalu měnil v rodinnou rekreaci a podle toho se přizpůsobilo i oblečení, které se zvolna přestávalo lišit od ostatních výletníků. A tak osadníci ve vytahaných teplákách, kteří jsou zachyceni na dobových fotografiích, trampy už moc nepřipomínají. S touto skutečností se ale někteří kamarádi a kamarádky nechtěli smířit, místo aby si také pořídili chatu nebo srub, pomalu opouštěli osady na Veliké řece a s tornou na zádech a kytarou přes rameno se vydali prozkoumávat vzdálenější kraje a pokračovali v divokém táboření. Právě díky této trampské odnoži tramping nesplynul s chatařením, a zachoval se do dnešní doby a jeho původní myšlenka stále žije. Pouze se změnilo oblečení a vybavení.

 

Na osadě

Motto:

Osada stará, je naše máma,
osada stará, neumře s náma.
Ta bude za sto let vyprávět až my budeme spát,
kterak ji měl každý rád…

Jarka Mottl, Osada stará

Život na osadách byl sice skromný, ale nic nemohlo nahradit romantiku, kamarádského ducha a upřímné veselí. Trampové se od ostatních milovníků přírody nelišili pouze svým svérázným oblečením a chováním, ale především krásným vztahem k sobě, protože je nespojovala výsada některé společenské vrstvy. Jejich touhu po volnosti a svobodě vyjadřovala také vlastní symbolika, která se objevovala především na osadních vlajkách a znacích, kde převažoval především woodcraft - kruh s rohy. Postupně si vytvořili také řadu svých zvyků, jako volbu šerifa či přijímání nových členů, ale hlavně tradici slezin a potlachů. Oslovovali se přezdívkami, vytvořili si svůj žargon a místní názvy si přejmenovali většinou podle svého. Vznikali trampské anekdoty, kterými se kamarádi trefovali sami do sebe, ale hlavně do paďourů, mastňáků a astrachánů, jak říkali počestným rodinkám a nóbl výletníkům.        
Kamarádi z jednotlivých osad se navzájem navštěvovali, scházeli se při kytarách v hospůdkách v okolí nebo v osadních klubovnách. Každou sobotu večer plály podél řek táborové ohně, všude ozýval se smích a zněly trampské písničky za doprovodu kytar. Nejprve se zpívali písničky lidové, pak následovala vlastní slova na melodie dobových šlágrů, ale potom už vznikaly původní trampské texty a melodie. V 30.létech stala tato hudba sentimentální módou a přestěhovala do repertoárů zábavních orchestrů, někteří trampští autoři se zprofesionalizovali. Vycházely gramofonové desky se "zaručeně trampskými písničkami", které se rodily doslova přes noc. Tato doba naštěstí brzy skončila, a trampská písnička zase se vrátila tam, kam vždy patřila, na osady k táborákům.                                             
Přes den se osadníci věnovali zábavě a hlavně sportování, pořádali vlastní klání a soutěže. Pěstovaly se především druhy sportů méně náročné na vybavení. U žádné osady nesmělo chybět volejbalové hřiště, pingpongový stůl se dal také nějak dopravit, kanoe nebo kajak byly zároveň dopravními prostředky. V zimě se na zasněžených stráních lyžovalo, na zamrzlé řece se dalo bruslit i hrát hokej. Časem se sportovci sdružovali v kluby, aby se mohli zúčastnit i oficiálních soutěží, mnoho z nich reprezentovalo i republiku. Čeští trampové dali světu úplně nový sport, u nás populární nohejbal, ten jej však díky potlačování trampingu po roce 1948 přijal pod názvem footbaltennis. Zlatá éra trampingu tehdy vrcholila a po násilném přerušení okupací se už od té doby nikdy v této formě nevrátila.

________________________________________________________________________
 

 

Kronika Posázavské stezky

Fenomén své doby. Cesta procházející naší osadou.
Zpracováno dle pramenů :
SUA Praha, Fond Klubu Československých turistů, Časopis turistů,
Věstníku KČST, M. Berka - Posázavský pacifik.

Čtěte zde.